Málo míst na Havaji je nedotčených a mezi tyto výjimky patří sourozenecké ostrovy Molokai a Lanai. Zřídka byste tu narazili na výškové budovy, nákupní centra a přeplněné pláže jako na ostatních ostrovech. Místo toho se tu můžete zaposlouchat do bájných příběhů z historie ostrova.

Návštěvou těchto ostrovů totiž vykročíte do minulosti Havaje. Dozvíte se příběh velké tsunami, která navždy změnila údolí, také o historii vyhnanství nebo se vám otevřou příběhy o bohaté tradici kovbojské kultury na ostrovech.

Túra do starobylého údolí

Lastura Grega Solatoria vydává nepřerušovaný řinčivý tón, který se line smaragdovým údolím. V dálce slyšíte psy, kteří štěkají v odezvě. Tradičně tento zvuk oznamoval příchod hostů. „To je náš mušlový telefon,“ říká.  
Greg je mým průvodcem na túře po Halawa Valley, idylickém údolí země na východní straně ostrova Molokai. Na konci údolí se nachází dvě stě padesát metrů dlouhý dvouproudový vodopád s přírodním bazénem ke koupání, který je zdánlivě hlavním důvodem výletu. Naskytuje se vám ale šance setkat se s Gregem, oblečeným v červené kikepě (tradiční oděv) omotávající jeho tělo jako tóga, který je chodící bohatou knihovonou o havajské historii a kultuře.
Rodina Grega je vlastníkem země v údolí Halawa Valley a jediný způsob, jak do něj proniknout, je navštívit území s jejich svolením. Greg říká, že jeho rodina žila po celé generace v údolí a stále žije tak, jak to dělali jeho předkové - lovili potravu a hospodařili s poi - škrobnatou kořenovou zeleninou také známou jako taro. „Žiju soběstačně, protože to byla cesta mých lidí,“ říká Greg. „Je to i moje podstata.“

Údolí bylo dost bohaté na to, aby zásobilo vesnici o pěti tisících obyvatelích, dokud ji 1. dubna 1946 nezničila vlna tsunami, vysvětluje Greg. Jeho otec, Anakala Pilipo Solatorio, měl v té době šest let a vyprávěl tento příběh Gregovi. Předešlého večera před přírodní katastrofou se ozval telefonický hovor oznamující tsunami, ale obyvatelé údolí mluvili jen havajsky a netušili, co to slovo znamená. „Mysleli si, že zítra přichází někdo jménem tsunami,“ říká Greg.
Následující den se přiřítily vlny, které se draly více než míli do údolí a braly s sebou farmy taro a ničily domy. Vesničané se vyšplhali na kopce a všichni přežili, ale jejich způsob života byl silou tsunami doslova vysát z údolí. Důsledkem toho rodiny údolí opustily. 
Dnes je to klidná oblast vlhké džungle, daleko od výšin Waikiki nebo krajinářských středisek na Maui. Je však také bohatá svou historií a kulturním významem, a to především díky Gregovi, který pokračuje v závazku rodiny udržet tradici naživu.
Greg zvedá z bahna hrudkovité zelené ovoce. „Toto je noni,“ povídá. „Používá se k léčbě všech druhů onemocnění. Snižuje teploty, zabraňuje rakovině, plešatosti. Ale dost smrdí.“ Mává přitom s ovocem před mým nosem a můžu potvrdit, že jde cítit něčím mezi obchodem s přírodními léky a nohama.

Když jdeme hlouběji do údolí, vnější svět mizí. Dostáváme se mimo signál a zvuk našich kroků a vítr v korunách stromů nahradí všechny jiné zvuky, které bych mohla z běžného světa čekat.
Voda se vrhá přes skály, až následně lemuje břehy řeky tekoucí k oceánu v ústí údolí. Vylétávají komáři a Greg ukazuje, jak utrhnout malou větev a použít ji k zahánění. 
Procházíme po skalnaté stěně zarostlé mechem nesoucí pozůstatky staré havajské vesnice. Nikdo si není jistý, jak dlouho lidé v údolí Halawa Valley žili, ale archeologické důkazy naznačují, že bylo místo osídleno od poloviny sedmého století před naším letopočtem. Mnoho starobylých skalnatých zdí v údolí bylo využíváno pro zemědělské terasy nebo značení cest a chrámů, doplňuje Greg.

Slyším vodopád dříve, než se objeví mezi stromy. Jeho jemný řev naplňuje údolí zvukem. Když se shýbám v řece, vrchol vodopádu se přede mnou nad skalami odhalí. Je to dvojitá stupňovitá kaskáda, přičemž vyšší vodopády sotva vykukují nad horní část spodních vodopádů. Sundávám si boty, zakopávám o kameny a vplížím se do studené vody. Navzdory hluku a větru je to klidné místo.
Túra zpět se nese povětšinou v tichu. Jsme unavení a zvuk vodopádů stále krouží v našich uších. Ptám se Grega, proč se rozhodl zůstat v údolí. „Tohle je můj domov,“ říká. „Je mou odpovědností zajistit, aby se lidé učili správným příběhům a abychom udrželi historii a dědictví rodin z Halawa Valley naživu.“

Nádherné vězení 

Na vyhlídce Kalaupapa jsem nahlédla přes drátěný plot. V dálce, 1 600 stop pode mnou, vesnice Kalaupapa vypadá jako jakékoli jiné malé havajské město: shluk drobných budov obklopených zeleným lesem a zpěněným pobřežím. Bílý kostel stojí v centru města, s majákem a letištěm míli a půl daleko. Kokosové stromy tečkují zemi jako drobné, vzpřímené štětce.

Pohled shora je malebný a příjemný, ráj takřka mimo dosah. Tento pohled je však v rozporu se skutečností, že Kalaupapa bylo téměř sto let zemí exilu. Když první Evropané přišli na havajské ostrovy, přinesli nemoci, které zdevastovaly místní obyvatele. „Dvě třetiny havajské populace byly zničeny v průběhu sta let,“ říká Clare Mawae. Clare je mým průvodcem v Kalaupapě, nyní národním parku, a vypráví mi o historii místa, zatímco sestupujeme po skalnaté stezce.
V té době nebyla příčina lepry dobře známa a izolace postižených lidí byla běžnou taktikou proti utrpení. V roce 1865 král vepsal do zákona akt přikazující vyhnat všechny oběti lepry na Havaji do tohoto vzdáleného kouta Molokai.
Poloostrov Kalaupapa, obklopený některými z nejvyšších mořských útesů na světě, byl vybrán pro svou izolaci a ani dnes žádné silnice nepřipojují zdejší komunitu ke zbytku ostrova. Jediná cesta do Kalaupapa po zemi vede přes tři míle dlouhou mulovou stezku. 

Kolonie byla zpočátku jen pro tucet lidí, ale v průběhu následujícího století sem bylo posláno dalších osm tisíc - z Havaje i ze zahraničí.
Strmé stezky nás nakonec dostanou na pobřeží jižně od hlavního města. Clare a já nastupujeme na čekající autobus a projíždíme vesnicí. Šindelové domy s trávníky se houpou na pozadí mořských útesů. Domovy jsou dnes většinou sídly několika desítkám zdravotnických pracovníků a lidem, kteří řídí národní park. Stromy ve dvorech šustí větrem.
V roce 1873 přišel do osady belgický kněz nazývaný Otec Damien de Veuster a stal se jakýmsi šampiónem kolonie. Pomohl vybudovat školy, silnice, domy, vodní systém a kostely.

Vydáváme se východně do Kalawao, místa usídlení a vstupu do katolického kostela Svaté Filomény, který Otec Damien pomohl rozšířit. Uvnitř zdobí stěny okna z barevného skla, skrze které prosvítají vysoké skály viditelné v denním světle v dáli. Obrazy Kristova ukřižování a vzkříšení jsou zavěšeny mezi každým oknem.
Venku se nachází malý hřbitov a skrývá v sobě pozůstatky bývalých obyvatel. Největší náhrobek, obklopený železnou branou, která je obložena květinami, označuje původní hrob Otce Damiena. I když nemoc není vysoce nakažlivá, Damienova opakovaná blízkost s jeho pacienty znamenala konec i pro něj. Obvazoval rány nemocným a sdílel svou dýmku. Jedl ze stejných misek jako jeho pacienti a hrál si nemocnými dětmi. Samotný způsob, kterým pomáhal budovat komunitu tím, že žil v úzkém kontaktu s vyhnanými lidmi, nakonec vedl i k jeho smrti. V roce 2009 byl svatořečen katolickou církví.
Jíme oběd na piknikovém stole s výhledem na východní pobřeží poloostrova. Nad námi se ve větru houpají štíhlé kokosové palmy. Clare říká, že po návratu do Kalaupapy vždy získává novou perspektivu. „Když sestoupím dolů, znovu sebe sama uzemním. Ptám se, proč jsem si na něco vůbec stěžovala.“

Jak pokrok v medicíně vedl k vynalezení léku proti lepře, období povinné izolace skončilo v roce 1969 a pacienti byli dovoleni místo opustit. Několik z nich se rozhodlo zůstat, včetně těch, kteří žijí na poloostrově dodnes.
Na východě útesy lemují pobřeží jako strážci, kteří stojí v pozoru, ale jejich zajatci už zde nejsou. Pohled je tichý a krásný – nepřipomíná už vězení, ale domov.
Poznámka redaktora: Dne 25. prosince 2018 zničil sesuv půdy část stezky vedoucí do Kalaupapy, kvůli kterému se stezka na neurčito uzavřela.

Vrstvy Lanai

Na nedalekém ostrově Lanai nahlédnu do Four Seasons, jediného hotelu, který je v současné době otevřen. Obrovské otevřené dveře vedou k soukromé pláži letoviska a upraveného bazénu.
Stavba luxusního resortu je poslední fází bouřlivé historie ostrova – příležitostně byl protektorátem blízkého Maui, mormonské kolonie, obrovského ranče a největší světové ananasové plantáže.
V roce 2012 zakoupil technologický miliardář Larry Ellison devadesát osm procent ostrova a začal ho přeměňovat na luxusní cestovní destinaci, přičemž Four Season hotel je nejviditelnějším příkladem nejnovějších změn.

Po check-inu se vydám do stájí v Koele, kde nabízí projížďky na koních přes borovicemi pokryté kopce, které tvoří zvlněné centrum ostrova. 
Tam se setkávám s Grace Fritz z Kansasu. Má na sobě westernový klobouk a kostkovanou košili. Seznamuji se také se svým koněm, Zipem, skořicově zbarvenou kobylou, která mě pozorně sleduje.
V roce 1793 kapitán George Vancouver přinesl dar šesti krav a býka pro krále Kamehameha I. a nechal je na Velkém ostrově. Toto první stádo se příliš neuchytilo - stalo se obětí nemocí a hladu místních obyvatel. Král proto uplatnil kapu, neboli havajský zákaz, na lov dobytka. Populace krav vyrostla v divoké stádo, které vyplenilo místní plodiny a v několika případech zranilo i zabilo lidi.
Kapu byl zrušen v roce 1830, ale tou dobou už se na ostrově potulovaly desítky tisíc kusů divokého skotu. Král Kamehameha III. proto přivedl na ostrov tři mexické vaqueros (kovboje), aby odvrátili hrozbu z kopyt a pomohli havajským lidem v chovu skotu. Kovboji naučili ostrovany jízdě na koni a technikám pasení. Ostrované mexickým vaqueros říkali paniolo.

Poté, co vaqueros z ostrova odešli, kultura paniolo pokračovala na Havaji ve vývinu - hlavně na Velkém ostrově, ale skrz jiné ostrovy také.
Příležitostně byl dobytek do Lanai přiváděn. „Byl tady obrovský ranč,“ říká Grace, když se šplháme po svahu. „Celý ostrov byl rančem s dobytkem, kozami a ovcemi.“ Pastvina skutečně vypadá ideálně pro pastvu - otevřené pláně pokryté krátkou trávou s pásy červeného prachu prolétající skrz. 
Zaznamenávám něco, co se v hlíně třepotá a připomíná mi to kusy otrhaného plastu, který je ponořený do půdy. Nachází se všude, vykukuje ze země jako zbytky nějakého starověkého artefaktu. Ptám se Grace, co to je. „Je to plast z plantáže ananasu,“ odpovídá.
Po éře, kdy sloužil ostrov jako ranč s dobytkem, byl zakoupen společností Dole Hawaiian Pineapple Company, která začala s pěstováním toho, co se dnes stalo na světě největší plantáží ananasu odhadem s rozměry mezi 15 000 a 20 000 akry.
Plantáž sloužila téměř sedmdesát let, dokud Dole nepřestěhoval svůj byznys s ananasem do Střední a Jižní Ameriky. Tím začala pro Lanai nová etapa jakožto cestovní destinace. 
Prodíráme se lesem těžkého dřeva za zpěvu Zipových kopyt a já jedu za zády Grace a její vlastní hnědé klisny. Les se otevírá a široký výhled Lanai před námi rozprostírá nekonečný Pacifik.

Během mého posledního dne na Havaji vezmu džíp směrem na severovýchodní stranu ostrova, kudy, jak mi bylo řečeno, vede stará stezka s více artefakty rané Lanai.
Auto jsem zaparkoval na pláži a vyrazil míli do vnitrozemí. Následoval jsem základní mohylový systém se sérií petroglyfů. Obrazy ukazují lidi a zvířata vrytá do červené skály. Trojúhelníkové kresby postav jsou prosté, ale snadno rozeznatelné. Když se vracím do auta, všímám si zrezivělého trupu ztroskotané lodi několik set metrů od břehu. Nedaleká značka vysvětluje, že se jedná o vrak lodi z Druhé světové války YOGN-42.
Vnímám ten kontrast. Znaky z věku petroglyfů vedle zrezivělého vraku se zdají být dokonalým symbolem samotného ostrova Lanai i celé Havaje: starodávné vedle moderního, obojí prolínající vrstvy dávných i méně dávných lidských příběhů.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Havaje? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Hawai best of.
   


Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.