Filipíny – pojďte se toulat - 1. část

L. Presová

Na více než 7000 ostrovech rozkládajících se v Asii si každý přijde na své, ať už hledáte odpočinek nebo dobrodružství! Filipíny představují rýžové terasy, hory, sopky, vodopády, pláže, zátoky, vynikající mořské plody a ovoce, ale i obrovská zapáchající města.

Manila

Hned po příletu byla potřeba vystát si frontu na imigračním, kde jsem odevzdala vyplněný lístek s údaji k pobytu, abych získala víza, která mají občané České republiky po dobu 30 dnů zdarma. Lístky je potřeba vyplňovat pečlivě, někteří stáli hodinu ve frontě, stejně jako já a pak je vrátili na konec fronty k řádnému vyplnění. Jedna z dalších podmínek ke vstupu do země je předložit vytištěnou letenku, na důkaz, že zemi opustím. Paní ji po mně skutečně chtěla. Když ji viděla v němčině, dala mi rychle razítko a já mohla pokračovat dál. U pásu bylo jen pár zbylých zavazadel z mého letu. Seděli zde místní pracovníci a čekali, než si jej všichni přeberou, aby je případně mohli odevzdat ve ztrátách a nálezech. Přiletěla jsem v pravé nedělní poledne a měnila tak peníze na letišti, neprohloupila jsem! Na letišti byl jeden z nejlepších kurzů, na který jsem během tří týdenního pobytu narazila. Lepší byl na dolary než eura. Je zde hned několik směnáren, doporučuji obejít všechny a zjistit si nejvýhodnější kurz, který se lišil ve většině případů jen na eura. Byla přede mnou jen jedna slečna z Asie a přes to jsem čekala čtvrt hodinu, další čtvrt hodinu trvalo, než jsem proměnila svůj finanční obnos, který jsem zakončila podpisem. Jestliže se budete chtít připojit na Wifi, například na letišti, doporučuji zakoupit místní SIM kartu.

Vzhůru do víru velkoměsta! Manila je hlavním městem Filipín a je zcela typickým asijským městem, alespoň, co se dopravy týče. Městem, kde dopravní zácpy jsou běžným denním stereotypem, červená na semaforu je od toho, aby si řidiči mysleli, že jsou na party a musí pokračovat dále v jízdě. Všechny dopravní prostředky na sebe troubí, bezhlavě předjíždějící tříkolky a motorky, motající se mezi auty, barevné jeepney a taxikáři, kteří rádi využívají turistickou neznalost města. Před příletovou halou se nacházely taxi žluté a bílé barvy. Využila jsem žluté i přes dražší nástupní sazbu, která byla 70 pesos. Milý pan řidič mě odvezl na autobusovou zastávku společnosti Ohayami trans, kterou jsem cestovala ještě tentýž večer na sever Filipín. Za cestu jsem zaplatila přes 600 pesos, protože řidič využil mé neznalosti města a měl potřebu mi ukázat, jak funguje místní městská doprava, vedoucí kousek od autobusové zastávky. Cesta zpět na letiště mě stála 200 pesos…

Měla jsem šest hodin čas do odjezdu autobusu a rozhodla se tak prozkoumat okolí. Jen minutu chůze od zastávky jsem si sedla do restaurace Richard´s toppings chow. Nebyla to typická restaurace, byl zde jen rohový barový stůl a kolem něj dřevěné židličky. Pití jsem si musela koupit ve vedlejším okýnku, místní dostávali vodu s ledem zde. Schrimp cabbage s rýží bylo mé první filipínské jídlo, které jsem ochutnala. Jídlo s vodou mě vyšlo na 100 pesos. Paní byla velmi milá a nechala mě po jídle v klidu posedět a psát si poznámky do bloku. Během této doby se zde vystřídalo několik místních, jedna paní se nebála zeptat, odkud pocházím, což je snad druhá nejčastější otázka, kterou na Filipínách uslyšíte, tou první je: „tříkolka nebo motorka?“ Neměla jsem redukci do zásuvky, která je zde potřeba, tak jsem se vydala hledat obchod. Jen o pár kroků dál se na rušné ulici nacházel velký obchod, ve kterém stálo hned několik stánků vedle sebe s totožným zbožím. Redukci jsem sehnala hned v prvním za 50 pesos a pan prodavač mi ji i vyzkoušel.


 
Okolí obchodu vybízelo dále k prozkoumání terénu. Objevila jsem místní trhy plné zeleniny, ovoce, masa, ryb i stánky s pouličním jídlem. Hygienické podmínky, na které jsem zvyklá z Česka a Německa, šly zcela stranou. Hned naproti jednoho stánku s rybami a masovými špízy se nacházeli popeláři, kteří sbírali pytle s odpadem. U jiných stánků zase lítal nespočet much na maso a ryby, vše leželo na pultech bez chlazení či ledu v minimálně třicíti stupních Celsia. Ceny zde byly skutečně příznivé, objevila jsem stánek s kokosy za 30 pesos. Pan celý obsah kokosu vylil do sáčku, skořápku rozpůlil, vnitřek vyškrábl a vložil do sáčku, ze kterého jsem pila brčkem a dužinu jedla rukou. Chtěla jsem se dostat více mezi místní, tak jsem zabrouzdala do ulice, kde děti hrály basketbal hned na rohu rušné ulice, kopeček rýže zde stál 20 pesos a lidé byli velmi milí. Kolem projíždějící filipínský pár se u mě zastavil a byl připravený mi pomoct, protože si myslel, že jsem ztracená.
 
 

 

Na lavičkách autobusové zastávky seděli místní, kteří sem došli shlédnout basketbalové utkání v televizi. Lístek na autobus do Banaue, který jsem předem koupila přes internet za 620 pesos jsem si z emailu vytiskla a u okýnka vyměnila za originální lístek. Je zde i toaleta za pár drobných, které se házely do nádoby. Během čekání mě oslovil jeden z místních basketbalových nadšenců a začal se zajímat o mou národnost a itinerář. Na zastávku sem tam přicházeli místní prodavači jídla, pití i elektroniky, chvílemi to bylo až otravné. 
Autobus směřující do Banaue nebyl žádný luxus, ale klimatizace zde fungovala dokonale, záchod zde byl absencí. Sedačky potažené plastem byly tvrdé a sklápěcí. Překvapilo mě, v jakém přátelské atmosféře jsem cestovala, ač byl autobus do posledního místa plný.

Banaue

Cesta trvala dlouhých osm hodin, během kterých dělali řidiči přestávky. Dvě noci jsem strávila neosprchovaná v dopravních prostředcích. Rozbřesk v horách mi vyčaroval úsměv na tváři, bylo to něco překrásného! 
Na autobusové zastávce mě čekal pan z prázdninového domu Trekkers Lodge and Cafe. Pan mě před příjezdem kontaktovat přes e-mail i WhatsApp, abychom domluvili podmínky příjezdu, transfer ze zastávky byl zdarma. Na autobusové zastávce je nutno zaplatit poplatek za vzduch v hodnotě 50 pesos. Samotné ubytování je krásné, čisté, v ceně 1500 pesos i šampon, ručník a výhled na rýžové terasy. Posezení na balkoně byl příjemný bonus. Sem tam po mě v posteli lezl mravenec, ale byla jsem tak unavená, že mi to bylo jedno. Wifi zde byla hodně slabá. Za snídani v místním duchu s mangovým džusem jsem zaplatila do 200 pesos. Snídaně se podávala uvnitř nebo na venkovní terase s překrásným výhledem na rýžové terasy, tady jsem pochopila, že wifi nepotřebuji. V ubytování je možné si domluvit výlety s místními průvodci, což jsem využila. Krátce po příjezdu jsem se vydala navštívit Batad s možností koupání pod 30 metrů vysokým vodopádem. 

Do vesnice Batad se autem člověk nedostane, jen pěkně po svých. Já šla s průvodcem asi půl hodiny po fajn betonové cestě, kterou lemoval porost a sem tam nabídl výhled na protější zelenající se kopce. To nejlepší mě čekalo po zaplacení dalšího poplatku za vzduch. Schody a prašná cestička, po které běhali psi, a slepice zcela volně nás dovedla k rýžovým terasám starých přes 2000 let. Svět, jako by se zde zastavil: žádný mobilní signál, nedotčená příroda, klid a všechna práce dělaná ručně. Užívala jsem si, ne zrovna jednoduchou, cestu mezi terasami, výhled byl odměnou za náročnost. Po cestě jsme potkali stařenku přes 100 let starou, která si zrovna vyšla o berličce a s deštníkem proti sluníčku v ruce. Na svůj věk byla velmi vitální a dle chůze bych jí tento věk netipovala. Cesta nás dovedla až k vyhlídce s neuvěřitelným výhledem, od kterého jsme šli již jen dolů a postupně přešli na schody, vedoucí dolů do údolí k Tappiya Falls. Voda byla průzračná a osvěžující. Cesta zpět nahoru vedla po schůdkách mezi terasami, po cestě byla možnost občerstvení a nákupu suvenýrů
Výlet doporučuji absolvovat minimálně ve sportovních sandálech, nikoli v žabkách jako můj průvodce.


Banaue a Hapao

Další den jsem si přivstala a vyrazila pěšky na více než hodinový výšlap do kopce k vyhlídce. Po cestě je několik bodů, udávaných jako vyhlídka a ještě více obchůdků se suvenýry a drobným občerstvením. Vyplatilo se mi vyrazit hned po snídani, na nejvyšší vyhlídce jsem byla zcela sama. Zpáteční cestu jsem jela tříkolkou. První návrh byl 100 pesos, což jsem zamítla a snížila na 50, řidič neměl peníze na vrácení, tak mě cesta vyšla jen na 20 pesos. Krátce jsem si odpočinula a dojel pro mě řidič, který mě odvezl do nedalekého turistického centra, kde jsem se seznámila s mou průvodkyní Paulou. Paula je velmi přátelská a zábavná, mluví perfektně anglicky a řekne vám spoustu zajímavých věcí. Najdete ji i na Facebooku: Hapao Tour Guide. V místním turistickém centru jsem se zaregistrovala a mohli jsme vyrazit na cestu. Řidič nás odvezl na několik minut vzdálený začátek celého výletu. Po cestě mi několikrát zastavil, abych si udělala fotky s dech beroucím výhledem. 
 

Rýžovými terasami nemá možnost se projít každý, například starý člověk s berlami nemá šanci. Cesta nebyla tolik náročná jako předešlý den a přes rýžové terasy jsme se rychle dostaly s Paulou k přírodním horkým pramenům. Byla zde možnost odpočívat v chladném jezírku nebo v horkém. Doporučuji sundat všechny šperky, jakmile nejsou pravé, tak vám zmodrají, jako mně jeden náramek, o kterém jsem si myslela, že je stříbrný.
Paula mi navrhla za příplatek ještě návštěvu nedalekého vodopádu, ale už se mi moc nechtělo, protože počasí nebylo zrovna příznivé. Všechno zlé je k něčemu dobré. Narazila jsem na první problém. V Banaue jsem vyhledala pobočku autobusové společnosti, kterou jsem cestovala zpět do Manily a tam zjistila, že jsem si zabookovala lístek na autobus až na další den. Úplně mě zmátl noční přejezd. Naštěstí bylo pár posledních volných míst a já tak vyměnila lístek bez jakéhokoli příplatku. Paní byla velmi milá a ochotná.

Dvouhodinové čekání na noční autobus mě zahnalo do restaurace, kde jsem se po usednutí rozzářila, což bylo na mě hodně znát, když i starší paní, servírka se mě zeptala, zda jsem šťastná. Kdyby nebyla volná místa v autobuse, musela bych si koupit novou letenku na ostrov Boracay.
V Banaue doporučuji restauraci Al´s Place, nachází se hned v zatáčce kousek od okýnka autobusové společnosti Ohayami, posedět můžete uvnitř i na terase, pochutnáte si zde na místních specialitách a wifi je rychlá. Je zde i možnost osprchovat se a pro nehosty za pár drobných navštívit toaletu. Umývadlo se nacházelo na terase, kde lidé seděli, běžně si zde čistili i zuby.

V autobuse směřující do Manily zrovna probíhala debata mezi Francouzi, Dány a Rusem. Rus vykládal své zážitky z cest po Filipínách, bohužel vše narušil rozjíždějící se autobus. Do Manily jsem dorazila ve čtyři ráno a už v této době město žilo. Hned po vystoupení z autobusu mi začali všichni cpát odvoz dříve, než jsem si stihla vzít krosnu ze zavazadlového prostoru.
Rýžové terasy jsou zaslouženě zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Pokračování příště...

Autorka článku a fotografií — Lucie Presová "Od malička jsem chtěla cestovat. Díky rozhodnutí pracovat v Německu se mi tento sen plní na 100% a mohu tak poznávát jiné krajiny, nové kulturní zvyky a ochutnávám místní gastronomii. Více na blogu: www.lucivnemecku.cz" 

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Filipín? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Filipíny. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Napsal: Lucie Presová

Předchozí článek

Rudé náměstí a okolí - průvodce moskevskými čtvrtěmi

Další článek

Je čas vyrazit na cestu - Azorské ostrovy

Související články

Články

Borneo - putování malajským pobřežím bez větších výdajů - 1. část

Sumatra, Jáva, Borneo, Sulawesi, to se rovná Malé Sundy. Jedna z mála rovnic, která se mi ze školy opravdu vryla do paměti. Všechna ta jména znějí tak exoticky, vzdáleně, nedosažitelně... A přitom dostat se sem zas tak velký problém není. Obzvlášť v případě Bornea, jehož část zabírají státy Sabah a Sarawak, patřící pod federaci 13 států Malajsie a společně tvořící tzv. Východní Malajsii. A právě o ní bude tentokrá řeč. Pokladnice přírody i tradic a zvyků Borneo je třetí největší ostrov světa a státy Východní Malajsie zabírají necelou třetinu jeho rozlohy. Asi tři čtvrtě procenta patří malému, ale velmi bohatému sultanátu Brunej a zbytek ostrova, pod názvem Kalimantan, připadl Indonésii. Všude lidé žijí hlavně na pobřeží,…

Články

Fototrip - Malajsie

Co mě přimělo navštívit Malajsii? Tak hned po maturitě jsem začal hodně cestovat, ale bylo to jen po Evropě. Bylo to fajn, ale postupem času jsem chtěl někam dál. Vídal jsem fotky z Filipín, Indonésie či celé Jihovýchodní Asie, ale Filipíny mě okouzlil z fotek nejvíce. A to byl též původní plán. Začal jsem šetřit, připravovat se a hlavně hledat parťáka, protože jsem na tohle byl prozatím sám. O pár měsíců později jsem sehnal i kamaráda a začali jsme hledat letenky, ale jelikož jsme letěli na 3 týdny, chtěli jsem mít ještě někde kratší mezi zastávku, třeba na pár dní. V té době jsme našli levné…

Články

Co nedělat v Thajsku – 8 užitečných tipů

Chystáte se do Thajska? Jako zkušení cestovatelé víte, že byste měli při poznávání cizí země nejen dodržovat zákony, ale také ctít kulturní a náboženské zvyky. Čtěte tipy a triky, na co si dát pozor a jak si Thajsko co nejvíce užít. Nerezervujte ubytování se snídaní Jezte prostě na ulici. Co se týká hostelu, snídaně většinou zahrnuje džus z krabice, toastový chleba a kávu. Možná i mléko a cornflakes. Ale co takhle si sednout spolu s místními na plastovou židli a objednat si rýžovou polévku s vejcem, kokosové palačinky nebo sladké…

Články

Učitelem na Lomboku

Lombok. Jeden z tisíce ostrovů Indonésie, ležící hned vedle oblíbeného Bali. Přestože jsou od sebe vzdálené jen čtyři hodiny plavby trajektem, rozdíl je na první pohled ohromný. Zatímco Bali je doslova turisty přeplněno, Lombok si na turisty teprve zvyká a pomalu se učí anglicky. A tomu přispívá i česká organizace KINTARI, která pomáhá provozovat školy a díky dobrovolníkům učí angličtinu místní děti i dospělé. Výuka začíná Je ráno. Kuta, ve které bydlíme u místního učitele Edyho, se teprve probouzí. Nasedáme na skútr a vyrážíme do školy. Jakmile prokličkujeme skrz početné stádo vodních buvolů vedené místním pastevcem, odbočujeme z asfaltky na prašnou neupravenou cestu a noříme se mezi chýše místních obyvatel…