Jmenuji se Vendula Pavláčková a od roku 2016 jezdím jako dobrovolník do Keni – stala se mým druhým domovem. V malé organizaci Jossap se starám o děti a farmu. Než jsem se poprvé vydala do Keni, nevěděla jsem, kterou cestou se můj život bude ubírat. Ale po její první návštěvě se mi ta cesta začala rozjasňovat. Pomoc v Africe vnímám jako své poslání a nemyslím si, že bych měla v životě dostat více než někdo jiný. Chtěli bychom v Keni vybudovat nemocnici a starat se o potřebné.

Volání Afriky

Toužila jsem pomáhat v Africe, i když jsem neměla žádnou konkrétní představu. Volání bylo stále silnější a já se jednoho dne rozhodla, že je na čase plnit si sny. Rozhodila jsem sítě a čekala na odpovědi z různých misijních organizací. Přišly samé negativní – nemáte praxi, nemáte zkušenosti, apod. Až na jednu malou organizaci Jossap, ze které mi odepsala česká misionářka Radka, abych přijela do Keni. Nevěřila jsem svým očím, ale můj sen se pomalu a jistě začal stávat skutečností. Připravovala jsem se a bála se. Měla jsem poprvé letět někam sama, spoléhat se jen sama na sebe a vše zařizovat. Ale snažila jsem se odbourávat všechny strachy a jít přes překážky, protože touha poznat Afriku byla silnější.

A tak jsem v červnu 2016 poprvé odletěla do Keni, kde jsem strávila měsíc. Radka mi ukázala svoji práci i krásná místa. Jezdily jsme za dětmi do buše, vozily jim dárky, zjišťovaly novinky a dělaly fotky pro sponzory. Radka hledala v buši děti, které přišly o rodiče, a starala se o ně. Především pro ně hledala sponzory, aby mohly studovat. Každé dítě z jejího projektu má tak svého sponzora, který mu platí školné. Existují i levné státní školy, ale tam se toho děti moc nenaučí, proto je Radka dává do těch lepších. Děti mají své sny, čím chtějí být.

Poznání v buši

Když jsem se poprvé v buši setkala s jedním ze sirotků, věděla jsem, že už nikdy nebudu stejná. Přijeli jsme za Clintonem, který žil v malém hliněném domečku se svojí babičkou. Daly jsme mu dárky a školní pomůcky. Já mu věnovala své staré botasky a radost v jeho očích byla k nezaplacení. Uvědomila jsem si, jak dobře se v Evropě máme. I když oni jsou šťastní navzdory chudobě, každý den mají úsměv na tváři od rána do večera. Snad možná proto, že ani neví, jak dobře by se mohli mít. I když běloch pro ně znamená bankomat, ale můžeme se jim divit?
Odjeli jsme na motorce zpět (po buši se jezdí hlavně na motorce s řidičem, který se živí jako taxikář). Motali jsme se po buši a mně stékaly slzy po tváři.
Strávila jsem několik dní v buši na farmě s místními a byly to pro mě největší zážitky. Žádná elektřina, dešťová voda k pití, ale radost z každého nového dne. Pomáhala jsem tam na poli a chystala sazeničky eukalyptu k prodeji. Nejraději jsem měla společné večery, kdy se uvařila večeře na ohni, jedli jsme a vyprávěli si příběhy. Také mě vzali podívat se k Viktoriinýmu jezeru - lákalo k vykoupání a všude voněly čerstvé ryby.

Obyčejní lidé i všemocná příroda

Měla jsem možnost podívat se do jedné třídy, kde pastor Eli (soused od Radky) vyučoval Bibli. Studenti byli při hodině velmi aktivní a jevili skutečný zájem o výuku. Také mě Radka seznámila s fotbalovým trenérem, který prý reprezentoval Keňu. Vzal mě na hřiště, kde jsem si s místními chlapci mohla uprostřed buše zahrát fotbal. Bylo to pro mě něco výjimečného – fotbal s Afričany. Milovala jsem fotbal – byl mojí vášní i závislostí.
Radka mi také zařídila Safari v Masaai Mara na 3 dny. Bylo mým snem „vidět Safari a zemřít“. Bylo fascinující vidět zvířata ve volné přírodě, ve svém přirozeném prostředí. Lvi, pakoni, žirafy, zebry, opice, hrochy, supy, hyeny – byla jsem v sedmém nebi. Zakončili jsme to krásným východem slunce a piknikem pod akácií.
Nakonec mě čekalo pár dní v Mombase u Indického oceánu. Svezli jsme se lodí, strávili čas na pláži a popíjeli kokosové mléko. Navštívili jsme i masážní salon, který tam Radka provozovala a měla svoji českou pracovnici. Tam jsem si poprvé nechala udělat africké copánky a připadala si jako pravá Afričanka.

Africká transformace

Měsíc utekl jako voda a mě čekal návrat domů. Byla jsem šťastná, že jsem tu byla, ale toužila jsem poznávat další nové země. Myslela jsem si, že jsem tu byla poprvé a naposledy. Ale časem jsem pochopila, že už nikdy to nebude naposledy. Vrátila jsem se domů, do reality. Pracovala jsem v malé rodinné firmě v kanceláři mezi papíry a volný čas jsem trávila na hřišti. Tyto dvě věci pro mě byly v životě nepostradatelné a nedovedla jsem si představit, že by to bylo jinak.
Ovšem osud jinak chtěl. Nedokázala jsem se do toho reálného života vrátit. Chodila jsem na tréninky a nebavilo mě to, přemýšlela jsem, co na tom hřišti vlastně dělám a proč se za tím balónem honím. Komu tím pomůžu? Stejně tak v práci – spousta papírů kolem mě, i když úžasný kolektiv. Ale nenaplňovalo mě to. Takže se stalo to, co bylo nevyhnutelné – o pár měsíců později jsem trenérovi oznámila, že končím a o dalších pár měsíců později jsem to samé oznámila šéfovi. A vůbec to nebylo tak jednoduché, jako teď napsat. Ale zpětně jsem šťastná za své rozhodnutí. 

Zase ta Afrika

Odletěla jsem znovu do Keni. Měla jsem to naplánované na 3 měsíce a zase jsem se bála. Nebyla jsem nikdy tak dlouho pryč. Ale snažila jsem se čelit všem překážkám. Radčina farma se rozrostla a v projektu přibyly děti. S dětmi jsem trávila volný čas na farmě, hraním stolních her, kreslením, hraním na kytaru, fotbalem nebo i studiem Bible.
Radka jako pastor má kontakty i v Ugandě a Tanzánii a díky tomu jsem tyto dvě další země mohla poznat, i když jen na pár dní. Jela jsem tam s Radkou a jejím mužem. O Ugandě jsem si myslela, že je zelenější než Keňa, ale pak jsem spatřila Tanzánii a tajil se mi dech. Kolem samá zeleň, nádherné akácie, kopce a čisto. Byla jsem unešená z této překrásné země. Už z jejího názvu jsem věděla, že musí být ohromující. Projížděli jsme kolem Národního parku Serengeti a v dálce viděli pakoně. Ubytovali jsme se u známých v blízkosti Viktoriina jezera, takže to byla pastva pro oči.

Malárie mě dostala

V Ugandě bylo také krásně a tam jsem poprvé zacítila malárii ve svém těle. Začalo to bolestmi hlavy, ale takové silné jsem nikdy neměla. Nedalo se to vydržet. V noci jsem pak měla noční můry a druhý den mi Radka řekla: „To je jasné, máš malárii.“ Prášky by prý měly pomoci. Byly na 3 dny a trochu se mi udělalo lépe – na pár dní. Měla jsem s malárií pořád problémy, až jsem skončila v nemocnici. Tam mi oznámili, že mám silnou malárii a mně už bylo tak zle, že jsem snad chtěla jen umřít. Dali mi kapačky s chininem (to nejlepší na malárii) a za 3 dny se můj stav výrazně zlepšil, i když jsem byla pořád dost slabá. V noci jsem propotila několik triček a ráno jsem nebyla schopna vstát z postele. Pár dní to takto ještě trvalo a pak mi kamarád donesl masajskou medicínu (hořká šťáva z bylinek a chili) a druhý den mi bylo lépe. Z malárie jsem se tedy dostala, ale ještě rok jsem s jejími následky měla problémy.

Keňské volby

V té době byly také v Keni volby prezidenta, takže místní lidé docela vyváděli na ulicích. Na cesty dávali zátarasy, kameny a zapalovali tam ohně. A když jsem pak doma na farmě našla na zemi vyhořelou zápalnou láhev, neměla jsem daleko k panice. Po 3 měsících jsem odlétala z Keni unavená a vyčerpaná. A to po mně ještě Radka chtěla, abych příští rok přiletěla na 2 měsíce a o vše se jí tam postarala, protože ona bude v Česku. Řekla jsem jí jasné ne.

Třetí podlehnutí Africe

Ale…čas běžel a já si ze dne na den řekla, že teda poletím. Opět jsem se bála, ale cítila jsem, že to tak má být. U Radky mě čekal student Samson, se kterým jsme se společně o vše starali – především o farmu a jezdila jsem platit dětem školné. Samson chodil do školy, ale když byl doma, bylo to super. Vytvořili jsme si úžasný vztah. Ve volném čase jsme hráli člověče, učil mě svahilsky a naučil mě vařit nejrůznější keňská jídla.
Problémy s malárií se mi opět nevyhýbaly, ale i tak jsem vše zvládla. Uteklo to jako voda. Byla jsem zase i na návštěvách v buši a na farmě za přáteli. Bylo nádherné se s nimi zase potkat.

Smíření se s osudem 

Po návratu z Keni jsem pak do konce roku cestovala, protože jsem toužila poznat všechny země světa . Ale Afriku jsem měla stále v srdci. Pochopila jsem, že je mým osudem. Albert Schweitzer se mi stal velkou inspirací. 
Momentálně máme v plánu s přítelem začít tam budovat nemocnici, možná pro začátek malou ordinaci. Jsme si vědomi svých velkolepých plánů, ale věříme, že když člověk opravdu chce, dokáže cokoliv.

Plány do budoucna

V Keni jsem byla celkem 5krát a rozhodla jsem se napsat knihu o mém africkém životě s tím, že veškerý výdělek z prodeje by šel na stavbu právě té nemocnice. Zatím nevím, kdy se mi ji podaří vydat, ale pokud vše dobře dopadne, bude to již letos v dubnu. V hlavě mám již další knihu o našem půlročním pěším putování v čele s jedním „šílencem“ na vozíku, kdy jsme putovali z Olomouce do španělského Santiaga de Compostela. Pokud máte zájem dozvědět se o našich cestách více a o mé knize, najdete více info na FB – Life with a backpack – život s batohom nebo na www.lifewithabackpack.com

Autorka Vendula Pavláčková o sobě: « Začala jsem pracovat jako zdravotní sestra v Domově pro seniory, protože mám stále na srdci pomáhat lidem. Mojí největší vášní byl fotbal, který jsem hrála závodně 10 let, ale pak jsem začala více jezdit po světě a cestování předčilo moji fotbalovou vášeň a stíhat obojí nebylo možné. Fotbalu se věnuji už jen rekreačně a více se věnuji dobrovolnictví v Keni nejen tím, že tam jezdím, ale také momentálně prací z domova, která může pomoci. Připravuji knihu o mých zážitcích z cest "Uprostřed africké svobody aneb (ne) všední život v Keni", (duben 2020) a zároveň jsem začala psát další o našem půlročním pěším putování s kamarádem na vozíku —  "Poutí k sobě aneb (ne) dokončené putování».» Autorem fotografií Jozef Kivoň.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.