Dovedete si představit velké město uprostřed široširé pouště? Absurdní supermoderní město, jaké v Evropě nenajdeme? Navštivme kazašské hlavní město Astanu. Vyrostlo za zhruba dvacet let a udivuje své návštěvníky architektonickým rozmachem. Město rychlokvaška. Zkusme se oprostit od úvah, zda země bohatá na ropu neměla své bohatství užít jinak a investovat spíš do rozvoje průmyslu, infrastruktury a sociálního systému. Nemysleme na to, že město vzniklo – s trochou nadsázky - pro potěšení jednoho člověka. Pokud to dokážeme, pak určitě stojí za to Astanu vidět. Strávila jsem zde s kamarádkou při návštěvě Kazachstánu osmačtyřicet hodin a bylo na co koukat.

Moderní architektura, typické prvky architektury sovětské a asijská ornamentalistika – to vše tvoří Astanu

Trocha historie, bez které člověk netuší proč

Před dvěma sty lety se po zdejší stepi proháněli pastevci koní. Klimatické podmínky na jaře a na podzim obdobné jako u nás. V létě však zde může teplota vystoupat až k +40 °C, zatímco v zimě na teploměru můžeme vidět stejnou cifru, ale se znaménkem minus.

Městská zástavba se objevila teprve v okamžiku, kdy zem pod nadvládou carského Ruska potřebovala vystavět pevnost na ochranu hranic. V roce 1830 dostala do vínku jméno Akmola (v kazachštině „bílý hrob“).

Za sovětské Chruščovovy vlády v Rusku vznikly plány obdělat celiny severokazašských stepí a udělat z nich obilnici Ruska. Akmola se stala pomyslným hlavním městem těchto snah a v roce 1961 byla přejmenována na Celinograd. Že byla tato politika slepou uličkou, dnes všichni víme.



Krátce po osamostatnění Kazachstánu byl městu vrácen původní název Akmola a kolchozy zanikly. Kazachstánu začal vládnout prezident Nazarbajev, který je v čele státu dodnes. Neomezený vládce, ale laicky řečeno – mohlo by být i hůř. Prezident Nazarbajev je strůjcem třetího a zatím posledního úseku historie Astany. Rozhodl se přesunout hlavní město státu z Alma-Aty (dnes s názvem Almaty) do tisíc kilometrů vzdáleného města uprostřed stepi, přejmenovaného na Astanu (v kazachštině „hlavní město“). Ať už byl oficiální důvod jakýkoliv, lákavé jistě bylo, že se město mohlo v pusté stepi velkoryse rozrůstat na všechny strany. Na rozdíl od Almaty s krásnou polohou na úpatí Ťan-šanu, jejíž dispozice je dána a směrem do hor růst nemůže.

Mládež je všude stejná.

Síla souměrnosti

Hlavním nositelem myšlenky nového města je sám prezident Nazarbajev, který vytvořil zadání pro japonského architekta a urbanistu Kišo Kurokava. Jako hlavní princip byla stanovena souměrnost, neboť ta symbolizuje pořádek a řád. Vznikla hlavní osa nového města dnes dlouhá asi šest km. V šíři cca jednoho kilometru je lemovaná moderními výškovými domy a pěší zónou s parky uprostřed. Moderní skleněné paláce kontrastují se zdobnou parkovou úpravou asijského střihu.

Dnes má hlavní osa své dva začátky a střed. Tvoří je architektonická díla anglického architekta Sira Normana Fostera.

Pyramida

Za řekou uprostřed parku stojí vyvýšeném místě skleněná pyramida. Honosný název zní Palác míru a porozumění. Z venku nám pyramida se svou výškou 62 metrů nepřipadala příliš zajímavá.

Pyramida Sira Normana Fostera

Naštěstí začalo pršet a my se ukryly uvnitř. Zařadily jsme se do prohlídkového okruhu a nelitovaly jsme. Stavba symbolizující souznění mezi národy slouží jako místo k setkávání. Kromě muzejní výzdoby je zde obrovský do červena laděný kongresový sál. Vrcholným zážitkem je zasedací místnost s kulatým stolem ve špici pyramidy. Dovedu si představit, že pod obrovskými holubicemi namalovanými ve skleněných výplních a osvícenými sluncem žádný z delegátů panu prezidentovi neodporuje a nic odmítne.

Holubice se vznáší nad zasedací místností ve špici pyramidy.

Chan Šatyr

Na opačném konci osy je tzv. Chan Šatyr. Odvážná konstrukce obrovského stanu se tyčí do výšky 150 metrů, v podvečerním slunci září a přitahuje. Před návštěvou Astany jsem viděla zajímavý film o jeho výstavbě. Architekt byl hrdý na své originální dílo, duchem směřující k odkazu původních kočovníků, žijících ve stanech. Nevím, zda je hrdý i na jeho využití. Uvnitř je obchodní dům a v horních patrech dětské zábavní centrum typu dysneyland toho nejhoršího ražení (z mého pohledu určitě), typický produkt peněz a nevkusu. Proti obchodům bych nic neměla, ale snaha vydělat na nájmu co nejvíc, je patrná až příliš. Přeplněné místo nedýchá a chybí mu velkorysost. Škoda. 

Úžasná konstrukce stanu Chan Satyr

Bajterek

Třetím dílem Sira Fostera je střed celého urbanistického záměru. Odlehčená konstrukce věže Bajterek s výškou 105 metrů je postavena tak, aby byla viditelná z co nejvíce míst. V noci je barevně nasvícená a vábí k sobě spoustu návštěvníků. Jejím hlavním posláním je udivit. Výtahy vyvezou návštěvníky až do koule umístěné na samém vrcholu věže. Pohled na město a jeho hlavní osu je úchvatný. Co jsme ale nemohly rozdýchat, je místo, na které stojí frontu všichni návštěvníci věže. Ve zlatém podstavci je otisk rukou prezidenta Nazarbajeva. Všichni přistoupí a vloží ruce do otisku. A jak je dnes všude zvykem, partner fotografuje. Vystřídat a nastupují další … Tuto atrakci jsme si odpustily.

Bajterek ve dne i v noci je vděčným objektem fotografií.

Futurismus, kam se člověk podívá

Své místo má na hlavní třídě pochopitelně i prezidentský palác utopený v zahradách, v sousedství  dvou zlatých věží.

Odtud je řízen Kazachstán – presidentský palác hlídaný dvěma zlatými věžemi. Fotografováno z dálky, protože do zahrad návštěvník nesmí.

Pochopitelně ho lze obdivovat jen z uctivé vzdálenosti. Futuristickou stavbou je mohutné kazašské muzeum (které jsme bohužel nestihly navštívit) nebo oválná budova univerzity připomínající jezero. Absurdním počinem je zcela nová mešita s minarety v sousedství moderních výškových domů. 

Desetiproudá silnice je převážně pustá a prázdná.

Do Astany se přesunula vláda, ministerstva, konzuláty a velvyslanectví. Prezident se snaží zvýšit prestiž zdejší univerzity a zalidnit město studenty. Zkrátka vytvořit středoasijské centrum.

Ve městě dnes žije asi 800 tisíc lidí. Většina bydlí ve staré části. Bohužel nová část je jako město trochu sterilní, plné administrativních budov a nákupních center. Chybí tu obyčejný život. Typické asijské obchůdky, trhy, život na ulici. Město je určeno pro jiný než tradiční život. Životní styl určují supermarkety, kina, kluby. Útulnou restauračku je třeba večer hledat (ale také se najde).

Tohle město ještě poroste. Na obvodu dnešní nové zástavby se tyčí jeřáby, které tlačí do výšky další a další nové stavby. Velkorysé plány jsou stanoveny minimálně do roku 2030, kdy má ve městě žít milion lidí.

Rozsáhlá budova kazašského muzea

Cestování

Naše cesta do Kazachstánu zahrnovala nejen Astanu, ale i další místa. Možná každý neví, že lze koupit zpáteční letenka s místem odletu jiným, než je místo příletu. Využili jsme toho a cestu koncipovaly Praha – Almata – Astana – Praha. Přilétli jsme do Almaty, setrvaly zde několik dní a navštívili několik úžasných přírodních zajímavostí na úpatí Ťan Šanu. O tom třeba někdy příště. Skvělým zážitkem byla cca jednodenní cesta vlakem z Almaty do Astany. Typické ruské a překvapivě pohodlné spací vagony, odpočinek a dlouhá povídání se spolucestujícími. Přivezla jsem si např. recept na tradiční kazašskou baklavu (i když na experimenty zatím nebyl čas). Co také dělat jiného než se od spolucestujících dovídat alespoň něco o zdejším životě. Vlak jede neútěšnou širou stepí, ale i to musí člověk vidět, aby ocenil rozmanitou krásu naší země.

Step. Tato malebná je kousek od Almaty, kde občas prší. Hlouběji do vnitrozemí je step bezútěšnější.

Cestou jsme vystoupily v městě Karaganda. Pravý opak moderní Astany. Město leží u nalezišť spousty nerostných surovin a zejména uhlí. Průmyslový charakter města je patrný na každém kroku a socialistický realismus vévodí strohému vzhledu města. Možná právě sem by měly směřovat investice státu… Město s industriálním charakterem by jistě bylo skvělým cílem našich fotoaparátů, ale bohužel jsme si naplánovaly na návštěvu jen pár hodin.

Památka na Rusko a budování socialismu v Karagandě.

Z Karagandy je do Astany (na zdejší poměry) nedaleko. Přesto jsme na tři hodiny nafasovali spací vybavení a navzdory odpolednímu času ho využily. V Kazachstánu jsou nejčastější dopravou taxíky. Oficiální i neoficiální. Levné a spolehlivé. Dostat se z nádraží do hotelu není problém. Ubytování jsme měly objednané v hotelu v samém středu nového města. Překvapivě bylo cenově srovnatelné s levnějším ubytováním v Evropě. Za nevelký příplatek jsme měly za velkou skleněnou stěnou výhled na Bajterek. Večerní čaj s báječným výhledem chutnal opravdu dobře.

Astana – výhled z hotelu na centrální náměstí.

EXPO 2017

Důvodem, proč letos navštívit Astanu, je fakt, že pro rok 2017 je pořadatelskou zemí EXPA. Země, která má opravdu velkou touhu se zviditelnit, vkládá do přípravy hodně. Pavilon na předloňském EXPU v Milanu byl jeden z největších a plný pozvání do Astany. Na okraji města na zelené louce vyrostlo výstaviště. V době od 10. června do 10. září 2017 se výstavy jednotlivých národů budou vyjadřovat k tématu Future Energy. EXPO asi stačí vidět jednou za život, ale proč ne právě v Astaně …

I love Astana

Obyvatelé Astany jsou na své město hrdí. To je vlastní všem lidem z postsovětských zemí. Nemají možnost vycestovat a nemají srovnání. I když vztah k zemi, kde žijeme, není vždy dán jen objektivní realitou. My ale máme možnost poznávat a Kazachstán a Astana jsou určitě zajímavou příležitostí.

Obrovské I love Astana je oblíbené místo pro selfíčka.

Autorka Eva Stanovská o sobě říká: V životě člověk zastává mnoho rolí. Kromě rodinných jsou mými nejoblíbenějšími dvě: fotografka a cestovatelka. Neživí mě a právě proto si je mohu užívat s radostí a nadšením.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.