Afgánistán - trochu z jiného pohledu

© L. Steinhauser

Afghánistán je drsnou zemí, ale v okolí Kábulu s příjemným klimatem, pro které sem jezdili bohatí Indové na léto. To ale skončilo v roce 1973 svržením šáha a následným nastolení komunistického režimu. Pak následovala „internacionální pomoc“ sovětských vojsk, odboj mudžáhidů, občanská válka, vláda Tálibánu a operace „Trvalá svoboda“ amerických vojsk. Jenže společný nepřítel sjednotil radikální islamisty. Země se propadla nízkou bezpečností, vysokou chudobou a korupcí mezi nejhůře hodnocené země na světě.

Opiové opojení

Historici tvrdí, že lidé kouří hašiš 7 až 10 tisíc let. Když z něho v roce 1874 Alder Wright „uvařil“ diacetylmorfin, nikdo netušil, že právě vypustil džina z láhve. Na světě byla látka, která stimulovala k „heroitským“ výkonům a společnost Bayer ji registrovala jako heroin. 
Dlouho se věřilo, že bude využíván jen pro lékařské účely, výborně tlumil kašel. V roce 1914 už musely Spojené státy zavést první distribuční kontroly, ale bezvýsledně. Za deset let zcela zakázali výrobu a distribuci heroinu na svém území. Následoval je celý svět (ČR 1931) a narkomafie začala budovat rozsáhlou tajnou mezinárodní síť od produkčních oblastí až k zákazníkům.

Na světě jsou tři velké opiové oblasti: v Kolumbii, „Zlatý trojúhelník“ v Barmě a všem dominující „Zlatý půlměsíc“ v Afghánistánu. Z celkové světové roční produkce okolo osmi tisíc tun jich dodá půlměsíc na trh téměř devadesát procent. Stojí na něm příjem asi milionu obyvatel - nejen zemědělců, ale také bojovníků, úředníků, politiků i policie. Ve hře je ročně balík se čtyřmi miliardami amerických dolarů. Aby toho nebylo málo, Afghánci pěstují i konopí, samozřejmě, že ne v malém. I v tomto „oboru“ jsou světovou jedničkou. Afghánistán je tedy pro drogy zemí zaslíbenou. Proč? Vždyť zákaz pěstování máku a konopí vyhlásili Rusové, Američané i Tálibán, jehož duchovní prohlásili, že produkce opia je v rozporu se šaríí a bude tedy podle šaríe i trestána. Jedině za Tálibánu export opia klesl, ale od vstupu amerických vojsk produkce obrovsky narostla a snížit se ji nedaří. Z čeho by zemědělci v horách žili a ostatní pohádkově bohatnuli? Vstupte do afghánských hor a zjistíte, jak je člověk malým a nicotným. Hluboká údolí a málo přístupné oblasti jsou „samostatnými státy“. Nejen afghánská, ale i pákistánská vláda oficiálně přiznávají, že velkou část své země neovládají.

Stráž nad Kábulem

Kalašnikov na klíně

Stáli jsme na frankfurtském letišti na první pohled zcela nepatřičně v řadě mezi urostlými chlapíky kolem třicítky promíchanými s vousatými obchodníky v dišdaších a krůček za krůčkem nastupovali  do jediného pravidelného spojení Evropy s Kábulem. Za pár hodin jsme přistáli v Afghánistánu. V zemi právě vrcholil ramadán, ve světě islámu nejklidnější měsíc. Muslimům je zakázáno během celodenního půstu jíst, pít, kouřit, mít sexuální styk. Teprve po večerní modlitbě se střídmě nají. Při modlitbách jsou nabádáni k zlepšení svého chování, mají se také zdržet klení, nadávek, pomluv, lží a závisti a mají urovnat spory a špatné vztahy. Naše cesta byla naplánována tak, abychom z Afghánistánu odletěli dva dny před koncem ramadánu. Po něm se sešlo výročí 11. září 2001 a týden na to proběhly volby. Bylo jisté, že do tohoto období bude směřovat aktivita všech, kteří se chtějí zviditelnit, mnozí i granátem, raketou, nejlépe atentátem, který odvysílají zahraniční televize. Logika říkala, že jsme zvolili dobrý termín cesty. Přesto jsme cítili kolem žaludku šimrání, abychom se na horké půdě nespálili.

Ramadán - ovtíráme až večer!

Letadlo kroužilo nad městem a pomalu se chystalo na přistání. Ochranná zóna je malá, snížení letové hladiny v horách je nebezpečné - stále hrozí útok. Od samé paty dráhy se válely trosky dávno odstavených letadel, za nimi napolo rozebrané draky na součástky, směrem k řídicí věži houstla ještě použitelná technika silou vůle udržovaná sovětská i nejnovější americká. Vyšli jsme na betonovou plochu před úsporně postavenou letištní budovu s tabulí Kabul, pod ní výrazným nápisem: „Fotografování přísně zakázané!“, doplněné jasnou grafikou přeškrtnutého fotoaparátu a nekompromisními pohledy vojáků s prsty na spouštích samopalů. Ze sousední vojenské základny se právě zdvihalo několik vrtulníků Cobra a s rachotem nabíraly směr jihovýchod. Dobré ráno v Kábulu!

Celník si nás prohlédl orlím pohledem, pár obvyklých dotazů, prásknutí razítkem, vyzvednutí zavazadel, první kroky kolem dalších a dalších vojáků a nakonec jednotlivě ale v řadě husím pochodem přes prázdné prostranství před letištěm. Jako zajíci na střelnici. Všude kolem betonové zátarasy, ostnaté dráty, obrněná vozidla a další a další zátarasy. Náš průvodce na nás z dálky mával. Žádné hledání. Byli jsme jediní civilně dokonce evropsky oblečení lidé na ploše a navíc s nevojenskými zavazadly. Protáhli jsme se zátarasem, stisk rukou, svižné nasednutí do dvou terénních Toyot s doprovodem v neprůstřelné vestě a kalašnikovem na kolenou.   


Vítejte doma

Ponořili jsme se do zmatku města. Na každé větší křižovatce stáli vojáci a policisté, kteří provoz neřídili, ale sledovali každého řidiče, který se k nim jen přiblížil. Auta se drala na sílu. Kdo je větší a drzejší, ten vyhrává. Že jede právě v protisměru? No, a…? Klakson, pohled upřený svým směrem. Stát, popojet a zase stát. Rozhoukaná siréna na vojenském Hummeru vyčistila cestu pro pár civilních aut s černými skly. Za posledním se volné místo ihned zaplnilo nejrychlejším, nejdrzejším. Posunovali jsme se po centimetrech, i když se náš řidič se uměl vtlačit do sebemenší skuliny.

Každá významnější budova je chráněná prstencem betonových zátarasů, za ní pořádnou betonovou zdí s vysokou nástavbou drátěného plotu, který prý brání přehození ručního granátu, vstupy obložené pytli s pískem, uzavřené mohutnými často zdvojenými ocelovými závorami, podobně zabezpečené ulice vedou k obytným domům ve středu města. Doprava kolabovala. Prý proto, že všichni spěchají do práce. Po čase jsme zjistili, že kolabuje permanentně, s výjimkou noci, kdy jsou ulice prázdné. Ze všech stran na nás z plakátů upřeně zíraly, usmívaly se či mračily desítky politických adeptů. Jak se v nich vyznat? Jednoduše – volte jejich piktogram! Dvě letadélka, tři hrušky, mobilní telefon či čtyři minarety. Do voleb jdou tradičně stovky kandidátů! Řada ulic je rozkopaných a mimo střed města jen prašných, všude se staví, jak komu vyhovuje a co právě potřebuje. Na svém, takže po svém, z cihel, betonu i hlíny. Město má nezaměnitelný kolorit. Červenohnědý prach je všude, dere se do auta každou škvírou. Po necelé hodině jsme najeli před bytelná plechová vrata. Klakson, kontrola špehýrkou a rychlé otevření. Vítejte doma!

Vítejte v Kábulu!

Za bránou se otevřel jiný svět. Hlídala ho dvojice samozřejmě ozbrojených mladíků, kteří se na nás stále zubili. Na své hosty. To v Afghánistánu znamená mnoho. Host je nedotknutelný, chráněný a hýčkaný. Kdo byl do domu přijat, nesmí být nikomu proti vůli hosta ani vydán. Je chráněný jako člen rodiny staletým zákonem pohostinnosti. Snídali jsme v malé místnosti se zataženými závěsy, aby to Alláh neviděl. Jsme sice bezvěrci, ale půst platí pro všechny v domě. Naši hostitelé se omlouvali a mrkali, že večer si vše vynahradíme. Probrali detailně náš program s poznámkou, že vše je podřízené momentální bezpečnostní situaci. Souhlasili jsme. Kdo by se nechtěl vrátit v pořádku?

Benzín z tygří klece

Vyrazili jsme do hotelu Serena, který je vyhlášenou oázou pro zahraniční návštěvy. Je zajištěný proti útoku snad i tankem. Největší pojistkou je ale jeho majitel. Ví se o něm, že je ve velmi těsném spojení s Tálibánem, rodinu má Saúdské Arábii, vládne zezadu i v domácí politice, obchoduje s Američany. Před hotelem bylo dusno. Nervozita na každém kroku pulzovala ze všech. Jeden pozoroval druhého. Tady pracují tipaři, kteří sbírají informace, kdo, kdy a kam z hotelu vyjíždí. A jednoho dne to žuchne. Kdepak tady u hotelu, ale někde o kus dál. Zásada našich průvodců je jasná – dnes přijedeme, zítra padáme. Jednou se vrátit můžeme, podruhé už ne! OK, kývám hlavou a snažím se vyfotit dlouhatánské zábradlí obsazené přehozenými neprůstřelnými vestami všech nožných značek a velikostí.

Kábul není přívětivé město. Za jeden den jsme zvládli první polovinu programu, druhou až před odletem. Zvedli jsme kotvy a vyrazili na sever přes Hindukůš do Mazar-e Šaríf.  Při výjezdu z města jsme potřebovali natankovat obě auta až po okraj. Řidiči zajeli do obrovské „tygří klece“. Stojí v blízkosti slumů. Pumpaři se v ní prý cítí bezpečněji. Do okna se draly natažené ruce, sem tam se ozvalo hrubé okřiknutí našeho strážce a mávnutí hlavní samopalu. Žebráci se stáhli a okukovali další příležitost. Staří muži v turbanech, ženy v burkách, sem tam odhalené tváře cikánek, ale především kluci okolo desíti dvanácti let. Sirotci. Byli všude, kudy jsme projížděli. Přišli o rodiče, domov a od té doby žijí na ulici v prachu léta, blátě i mrazech. Zalezlí v nepřístupných koutech ovládají všechny triky přežití. Jejich pohled na naše strážce byl plný snů - Dělat tuto práci, mít také zbraň! Jsou bezednou studnicí pro povstalce či rebely z jakékoliv frakce. Armáda kluků, která za nimi vyrazí na první písknutí a udělá cokoli, aby se dostala z ulice, aby něco konečně znamenali, měli práci. Válčení je také práce!

Hrozby ulice

Cesta slávy i hanby

Stoupali jsme serpentinami stále nahoru. Salangský tunel o délce 2,7 km v nadmořské výšce 3.400 metrů byl nejvýše položeným silničním tunelem světa. Až do otevření Eisenhowerova tunelu v Coloradu, který je výš jen o 50 m. Sověti spojnicí mezi Kábulem a severem Afghánistánu vybudovali v roce 1964. Touto cestou přišla na vánoce 1979 Brežněvova „bratrská pomoc“ a na ní se vojáci po devíti letech a dvou měsících modlili, aby přežili ještě cestu domů. Silnice je klíčovou i pro americké vojáky, kteří využívali základny v Uzbekistánu. Denně zde projede na 16 tisíc vozidel. Když zde spadla lavina a zavalila projíždějící kamiony, přes tři tisíce lidí bylo v horách a tunelu několik dnů uvězněno, sto šedesát šest lidí bylo nalezeno mrtvých. Projížděli jsme hlubokými loužemi, kličkovali mezi auty, která se snažila o to stejné. Neuvěřitelný chaos ve tmě dorazilo auto naplněné kravami. Jeho řidič zvedl víko motoru a šel z tunelu ven. Ten se rázem ucpal. Řidiči troubili, nervózně popojížděli po centimetrech. Nikdo nemohl jet v žádném směru. Klaustrofobii podtrhoval smog z neustále túrovaných vyrachtaných motorů a nadmořská výška. Horské plicní sanatorium. Snad zázrakem jsme se po hodině dostali ven. Jak to náš řidič dokázal, dodnes nechápu.

Vše si v klidu prohlédněte

Projížděli jsme kolem kdysi obrovské sovětské základny, zbytků kamenných budov, už dále nerozebratelných těl tanků, obrněných transportérů i našich vyhlášených BVPéček (bojové vozidlo pěchoty). Hřbitov vojenské techniky. Ústup tenkrát nebyl zdaleka tak plánovaný a klidný, jak se o něm u nás hovořilo. Ani výsledek tehdejší bratrské pomoci se raději neventiloval. Přes čtrnáct tisíc zabitých, padesát tisíc raněných a půl miliónu nemocných vojáků, většinou povolaných z muslimských sovětských republik se v novinách balil do záplavy slov o ztrátách nepatrně převyšující… Lži! Kluci, kteří byli do Afghánistánu odveleni, si prošli peklem. Sami v něm topili, aby bylo ještě větší. Výsledek byl jeden a půl milionu zabitých Afghánců, pět milionů uprchlíků a „od povstalců vyčištěná“ území. Stál jsem pod kulomety obrovského bitevního vrtulníku a cítil panickou hrůzu lidí na zemi, když se obluda s rachotem přehoupla přes horizont. Kolik mrtvých, hořících domů a vesnic přes tato malá okénka jeho posádka viděla? Z armády prvních vojáků generála Masúda „Lva z Pandžíru“ zůstali po náletech bitevních vrtulníků jen čtyři muži. Za pár let, když Sověti odešli, se s generály Dostúnem a Hekmatjárem setkali nad Kábulem, aby se pak léta ostřelovali, bombardovali a systematicky ničili vše, co chtěli sami opanovat. Unavení lidé pak nadšeně vítali Tálibán, vesele tancovali, aby to za pár dnů na několik let zase zapomněli.

U nás v obchodě...
Až trvale skončí

Seděli jsme bosí na kobercích v typické afghánské restauraci. Venku voněl skopový šašlik, vedle nás posedávali se zkříženýma nohama vousáči v turbanech jako kamenné sochy. Málokterý se na nás usmál. Jen dlouhé studené zkoumavé pohledy. Náš průvodce Alam popisoval, jak za Tálibánu nesměl studovat, jak musel bez hlesnutí sledovat svoji matku bičovanou na ulici, své sousedy visící na kandelábrech. Narodil se do války a nic než válku nepoznal. Když přišli Američané, naučil se anglicky, koupil staré auto a začal pro ně pracovat. Zajišťuje převozy, které není vhodné provádět v kolonách. Nenápadně, inkognito v otlučeném autě, s výkonným motorem, novými, ale špinavými pneumatikami, čistým výborně udržovaným interiérem, s funkční klimatizací a zatemněnými skly. Nenápadné bezpečí.

„Už nevěřím na Trvalou svobodu. Až Američané odejdou, Tálibán nás a celou rodinu zabije!“ vypráví se sklopenou hlavou. „Slíbili nám vízum do USA, ale ten co nás verboval je už pryč, ten nový jen krčí rameny.“

Je to moje máma...

Jídlo bylo báječné. Olizovali jsme si prsty, kývali přátelsky hlavami na naše sousedy. Tomu rozuměli a sem tam úsměv vraceli. Po pár minutách se průvodce zvedl a ukázal bradou ke dveřím. Tam stál kolega a pozoroval nervózně okolí s prstem na spoušti. Prošli jsme rychle k autům a zmizeli ve tmě.

Ráno jsme dojeli kolonu vojáků se známou vlajkou. Maďar sedící na věži za těžkým kulometem na nás nekompromisně mířil. Náš řidič naznačil předjetí. Okamžitě dostal hlavní odpověď, že naše místo je jinde – Zmizte od nás! Alam vyndal jakýsi průkaz a ukazoval ho viditelně z otevřeného okénka. Voják zdvihnul levou rukou dalekohled, pravou si nás stále jistil. Poté cosi křiknul do auta a po chvíli ukázal rukou ať jedem. Kulometem nás stále sledoval, než nás převzalo pod kontrolu další a další předjížděné auto. Atmosféra se dala krájet. Báli jsme se navzájem – oni nás, my jich.

Afghánistán je krásná země s přátelskými lidmi. Opravdu! Je turistickou rozinkou. Je zde co vidět. Proč jsem tedy nepopisoval krásu paláců, mešit a hor a hrabal se v současné situaci? Cítím v tom jistou povinnost vůči lidem, které jsem v Afghánistánu viděl. Ale i vůči nám, generaci, která žije v bavlnce a nemyslí si to. Nezažila, do čeho se může život během pár dnů smrsknout. Válečné opojení, kocovina, vyprošťování se další dávkou. Že by opojení opiem? 

Motlitba před Modrou mešitou v Mazar-e Šarif

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Napsal: Ladislav Steinhauser

Předchozí článek

Vodopády Les Chutes de Carbet

Další článek

TOP video výběr 10 nejzajímavějších regionů pro rok 2017

Související články

Články

Írán - krásy Persie

Země, která je pro mnoho lidí velkou neznámou, leží kdesi mezi Irákem a Afganistanem a není považována za příliš bezpečnou. Ovšem Írán, kterému dominují rozlehlá pohoří a neobydlené pouště, překvapí neuvěřitelně milými a pohostinnými lidmi, kteří vždy rádi pomohou, krásnou přírodou a památkami z doby mocné Perské říše i ze středověké a moderní Persie. Předsudky „Írán?!“ „Nezbláznil ses?“ „To jako vážně?“ Takových a dalších podobných reakcí jsem před odletem slyšel víc než dost. Lidé mají Írán zařazený do kategorie nebezpečných zemí, nicméně po pár dnech pobytu pohostinnost místních jistě každého přesvědčí o opaku. Lidé si turistů váží a dávají...

Články

Jak si užít a přežít Transsibiřskou magistrálu

Za oknem se míhají tisíce kilometrů lesů, čas od času se vynoří některé z měst. Tak vypadá cesta na konec světa, nebo alespoň na konec Ruska, vlakem Transsibiřské magistrály. Ale ve Vladivostoku nic nekončí. Vyrazit můžete až do čínského Pekingu. Cestování na této legendární železniční trati je dokonalým zážitkem a není divu, že láká stále více nadšenců. A nejen dobrodruhů, v luxusních vozech totiž zažijí přepych i ti nejzhýčkanější cestovatelé. Důležité je ale plánovat. Navzdory všem těm romantickým obrázkům, které si spojujeme s Transsibiřskou magistrálou, není to úplně jednoduchý výlet, při němž stačí jen naskočit do vlaku a jet. Potřebujete si promyslet trasu, zajistit si potřebná víza a koupit si jízdenky. Cesta z Moskvy do...

Články

Pohostinný Írán ukázal svou temnou stránku

„Říkám ti, že je tam menší kriminalita než tady v Česku!“ obhajoval jsem Írán ještě předtím, než jsem byl právě tam okraden. Pro většinu Čechů je Írán, velice mylně, válečnou oblastí Blízkého východu s fanatizovaným národem v „županech“. Pro mě, tehdy osmnáctiletého studenta, to byl cíl mé první větší cesty za hranice Evropy. Zoufalství po prvních hodinách v Íránu Sotva popadám dech. Po tváři mi teče nezvykle mnoho potu. Hrdlo mám od křiku vyschlé. Začínám brečet. Již ho nevidím. Zmizel a s ním i většina nadějí na splnění opěvovaného snu. Míra zoufalství se lehce rozezná podle skřeků, které z mých unavených hlasivek...

Články

Poprvé v Jeruzalémě

Jeruzalémské Staré město, posvátné pro židy, křesťany a muslimy, patří k nejpřednějším poutním místům na světě. A také k nejkouzelnějším – a nejdiskutovanějším – na Středním východě. Jestliže vůbec někde sedí nadužívané označení „živoucí historie“, pak je to zde. Ale Staré město není jedinou atrakcí ve městě. V moderní části Jeruzaléma jsou muzea, památníky a tržiště, jež můžete navštívit, a také vzkvétající kavárenská, barová a restaurační scéna, kterou lze objevovat. Společně představuje stará a nová část města pro cestovatele neodolatelnou a výjimečnou...